Poudačka o Žacléřských strašidlech
Chléb na těch našich horách měl odjakživa tvrdou kůrku. Aby si chudý lid bytí na tom světě alespoň trochu ulehčil, začaly vznikat poudačky a báchorky, kterými si obyvatelé horských chalup krátili dlouhé zimní večery. A tak se v potemnělých světničkách, pouze při světle svíček a petrolejových lamp, nesla do praskotu dřeva v kamnech a do kvílení meluzíny v komíně a vichřice za okny slova vypravěčů k uším starých i mladých, kteří s dychtivostí hltali každé slovo. Takové báchorky kdysi vyprávěl i starý děda Vávra, dřevorubec, který v těch našich lesích znal každý kámen, každý strom. Početná rodina se vždy shromáždila ve světnici, dospělí si poposedali kolem stolu, děti hupsly na pec a děd začal vyprávět.
