Chléb na těch našich horách měl odjakživa tvrdou kůrku. Aby si chudý lid bytí na tom světě alespoň trochu ulehčil, začaly vznikat poudačky a báchorky, kterými si obyvatelé horských chalup krátili dlouhé zimní večery. A tak se v potemnělých světničkách, pouze při světle svíček a petrolejových lamp, nesla do praskotu dřeva v kamnech a do kvílení meluzíny v komíně a vichřice za okny slova vypravěčů k uším starých i mladých, kteří s dychtivostí hltali každé slovo. Takové báchorky kdysi vyprávěl i starý děda Vávra, dřevorubec, který v těch našich lesích znal každý kámen, každý strom. Početná rodina se vždy shromáždila ve světnici, dospělí si poposedali kolem stolu, děti hupsly na pec a děd začal vyprávět.
Hejkal Vejskal a divá Mařka
To se stalo tehdá, když ještě Krakonoš bejval holobrádek a jeho hůl rostla jako mladej stromek na mezi v kraji lesa. Tenkrát v lesích kolem Žaclíře řádila spousta strašidel, dobrejch i zlejch, a tak pocestný měli vždycky cestou přes les veselo. Povím vám nejprv vo dvou, který toho moc nenastrašily. Nad pumpou u krmelce zdržoval se hejkal Vejskal. Jméno měl příznačný, páč to jeho hejkání moc hrůzy nenahnalo a znělo spíš, jako když psoj šlápne na vocas. Byl to takovej nanicdílo, tkanička, trumbera, a co se strašení tejče, tak i budižkničemu. Prostě bylo lepší, když hejkal nehejkal. Zrzavý vlasy mu schovával nějakej čepec z roští vozdobenej smrkovejma šiškama, voblíknutej byl do hábitů, který pobral na polích strašákům, a boty, každou jinou, ale vobě děravý, našel pohozený na kraji lesa u cesty. Aby byly měkčí, vystlal si je aspoň kapradím, a to mu lezlo z obou bot všema dírama, co jich tam jen bylo. Postavou to byl střízlík, hubenej, do vejšky taky moc nevyrost'. Na noc chodil do krmelce, tam si na patře v měkkým seně ustlal. Kolikrát už ho tam hajnej našel, ale nikdy mu křivýho slova neřek, jen mu brýráno popřál a šel si dál po svejch. Na špičatý bradě rostlo Vejskaloj zrzavý chmejří plný jehličí a suchýho březovýho listí. Žádnej fešák to jó nebyl, ale duší, duší to bejval dobrák vod kosti. Však si taky vod vostatních strašidel vyslech. Že prej nač takovýho hejkala v revíru, kterej lidskou duši ani vystrašit neumí a radši se s pocestnejma do řeči dává a za kus chleba nanosí jim hub, ostružin a jahod, že z toho chalupník ještě tejden je živ. S takovou že se lidi do lesa chodit přes den nebojej a v klidu si štrádujou po cestě, vědouce, že hejkal jim spíš cestu ukrátí a všelijakou kratochvíli přinese. Když lidi na špacír mezi Lamperticema a Žaclířem chodili, tu spíš, než aby jim husí kůže hrůzou naskakovala, těšili se a na Vejskala i volávali, sem tam něco na zub nabízeli, jen aby šel aspoň kus cesty s nima. To se ví, že ostatním strašidlům to moc nevonělo. Jejich čas přicházel až v noci a to do lesa skorem živá duše nepáchla. Akurát jednou, to když šel chalupník Vejražka z Bernartic z hospody lesem na Žaclíř, tak ho už jen kousek před městem na popravišti vohnivej muž vylekal. Pod nohy mu házel vohnivý plivance, až mu gatě čaply a lejtka se mu zapalovaly. To se ví, Vejražka měl trochu nakoupíno, takže se mu zle utíkalo, cestou ztratil střevíc a z uzlíku se mu vysypaly preclíky, co koupil pro tu svoji drobotu na návsi na trhu. Doběhnul domů, celej vylekanej zaplul do kanafasu a šup pod peřinu. Chvíli se ještě klepal z vyděšení, ale pak usnul spánkem spravedlivých a ráno by ani vo ničem nevěděl, kdyby mu ten střevíc nechyběl. Pak se ale pomalu rozpomněl a nejstarší syn Vincek se šel k popravišti podívat. Střevíc našel a domů přinesl. Z preclíků moc nezbylo, Vohnivec je podupal a na drobtech si pochutnávali mravenci.
To byl jeden z mála přítrefuňků, když noční strašidla mohly poutníka vyděsit a pak se tomu chechtaly, až se to lesem na hony daleko neslo.
Druhým takových strašidlem, který vobčas přes den lidem cestu zkřížilo, byla divoženka. Všichni jí říkali divá Mařka. Ta se většinou vochomejtala dole u lampertický tůně; bejvala tam u mostu přes potok, v tom místě, jak strouha z lesa přitejkala. Dneska už je dávno vyschlá. Na kládách tam holka sedávala a něco si vždycky broukala, nebo si v potoce máchala ty svoje hubený hnáty a vrbovým proutkem švihala do vody. Nebyla to žádná krasavice, taky už něco pamatovala. Bylo to na ní znát, ty roky se na jejím zjevu taky krapet podepsaly. Dlouhý rovný vlasy končily jí až nad zemí, vozdobený byly lučním kvítím a lesníma jahodama. Na sobě měla hábit umouněnej a na cáry rozervanej, jak pořád vostružiním a maliním prolejzala. Střevíce byly z borový kůry vydlabaný a tkaničky z trávy spletený. Často bylo možný vidět ji sedět s hejkalem. Házeli do vody kamínky, chytali žáby a když ten nemotora Vejskal někdy žuchnul do vody, řehtali se tomu, až se za břicha popadali. Byly to podobný duše. Ani Mařka tomu strašení moc nedala a radši s lidma v dobrým vycházela. Prauda, sem tam spolu vyvedli nějakou tu drobnou nekalost. Většinou dřevorubcům svačinu potajmu brali a místo chleba do šátku jim kousek špalku na kolečko říznutýho zabalili. Potom utekli do mlází a na chlebíku si spolu pochutnali. Když pak slyšeli, jak chlapi vod sekery nadávkama po pasece na všechny strany házeli a hladovýma vočima po lese těkali, jestli viníka zahlídnou, tiše se uhihňávali pod mladýma smrčkama, až vod smíchu voči měli plný slzí.
Jenomže jednou se jim ta lumpárna přece nevyplatila. Dřevorubec Kudláček, takovej divnej pavouk, chlap jako hora, že by dva smrky jen tak holejma rukama i s kořáním ze země vytrhnul, si na ně počíhal. Chlap zatracená něco čuchal, a tak si dal svačinu šikouně, aby se při ní moh' schovat a na zlodějíčky si počíhat. Položil ji na pařez a sám si zalez za hromadu smrkovýho chvojí, který byl před tím od čerstvě poraženýho kmene odsekal. Seděl a čekal. Když hejkal s Mařkou viděli, že se dřevař dlouho nevokazuje, pomalu vylezli z houští a blížili se k pařezu s voňavým chlebem a kusem flákoty. Vopatrný moc nebyli, honila je mlsná. Když Vejskal začal tu svou pracku po chlebu natahovat, najednou se před ním vobjevil Kudláček, za tu pracku ho čapnul jednou z těch svejch obrovskejch lopat a už nepustil. V druhý držel pořádnou sukovici a začal do hejkala mlátit, co se do něj vlezlo. Pak ho hnal pasekou dolů k potoku. Hejkal vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily. Pak zmizel ouvozem někde v lese. No poudám vám, hřbet mu ten chlap zvalchoval, že ještě tejden chodil vohnutej a naříkal jak starej dědek. Mařka, když to viděla, nečekala na vejprask a mazala si to lesem ke krmelci. Kudláček za ní neběžel, spokojil se s vyplacením Vejskala a věděl, že si teď strašidla daj na nějakej čas pokoj.
Ale jak už jsem řek, jináč tydle dva strašáci byli dobráci, ta dobrota jim až z vočí koukala. Nikomu neublížili, spíš navopak, když bylo potřeba, pomocnou ruku podali. Třeba tehdá, když jel chalupník Jedlička z lampertickýho lesa s žebřiňákem plným dříví. Zrouna se tam kácelo a dřevaři mu nechali nějakej ten špalek bokem, však vono panskýho lesa neubude. Jedličková jim poslala pekáč buchet a za to si starej moh' vodvízt plnej žebřiňák. Co čert nechtěl, při zpáteční cestě začalo se nebe kabonit a černý mračna honit, až z toho jednomu dobře nebylo. Navíc vono je to do toho Žaclíře pomalu ze všech stran do kopce, takže se dvakrát dobře nešlo. Jedlička funěl do těch vrchů jak medvěd. Toť se ví, že když už to dříví dostal, naložil si řádně. Ani mu nepřišlo, že do kopce s tím může bejt taková štrapáce. V tom ale ze smrčiny přilítnul hejkal a hned za ním Mařka a že prej: „Strejčku, my vám pomůžeme támhle k ouvozu. Tam to strčíme do břízek a půjdete s náma do krmelce. Jde sem bouřka, tam ji s náma přestojíte a na seně si vodpočnout můžete." I udělali, jak řekli. Na seně bylo příjemně, sedělo se měkce a v teple. Venku se zatím všichni čerti ženili, déšť mlátil do střechy jak vojenskej bubeník do bubnu, vítr větve volamoval a stromy vohejbal, no futéř byla, až z toho bylo ouzko. Krmelec se seníkem byl pár roků starej, dříví zdravý a pevný, takže nebylo vobav z toho, že by nevydržel. Však to stavěli šikouný chlapi řemeslem zkušený.
Buřina hromovala a neměla se k vodchodu. Blesky nebem lítaly a hromy burácely, ale navečír přeci přešla. Strašáci pomohli Jedličkoj vozejk až k Žaclíři vytlačit a pak se zase radši s pánembohem vodebrali zpátky do lesa, aby snad lidem do jejich rajónu nelezli. Vono v lese je přeci těm strašákům lepčejc. Les po dešti voněl a mokrá lesní tráva pěkně je do chodidel chladila, když ty svoje škrpály zuli a tou trávou se brouzdali zpátky ke krmelci.
Vohnivec
Vejskal s Mařkou byly strašáci dobrý, co člověku ublížit v oumyslu neměli. Ale takovej vohnivej muž, s ním věru žerty nebyly. Přes den bejval zalezlej někde mezi kamenama kousek vod liščí díry, v noci potom řádil. Nenechal jedinou duši na pokoji, když už musel někdo za noci do těch lesů vkročit. Nejhůř bejvalo pocestným v oudolí u Lesního potoka, zrouna kousek vod místa, kde se ta Mařčina tůňka nacházela. Les je tam vysokej a tmavej, že ani ve dne tam jednomu dobře není. Cesta samej šutr, člověku se špatně jde už jen kvůli tomu. Navíc tma jak v pytli, páč ani to bledý světlo vod měsíce se na cestu přes hustý smrkoví a modříní nedostane. A zrouna to bylo jeho voblíbený místečko. Už tak tmou vystrašenýho pocestnýho začal děsit ještě víc těma svejma dejmama a vohnivejma prskancema. V tu chvíli se vždycky všichni dali na útěk, kolikrát i brašnu či uzlík do trávy pohodili, jen aby se jim co nejlíp utíkalo. Vohnivec mazal kus za nima, pod nohy jim jiskry a žhavý uhlíky sázel a ti chudáci byli rádi, když si útěkem holej život zachránili. Von to byl vopraudu chlapík zlej, plameny z něj jen sršely. Ještě kus nad oudolím slyšeli ti nešťastníci jeho chechtání. To až člověku mráz po zádech lez. Druhý jeho místo, kde rád lidi děsil, bylo nad horním koncem lesa, říká se tam Na popravišti. To už jsem řek, jak tam jednu noc vystrašil Vejražku trochou kořalky vobveselenýho.
Ale i na toho zatracenýho Vohnivce jednou došlo. Ten hajnej, co v klidu Vejskala na krmelci spávat nechával, myslím Zahájskej se jmenoval, pro hajnýho celkem šikouný jméno, tak tendlecten hajnej měl pro strach uděláno. Chlap to byl mladej, při síle, dobře rostlej a s dobrou duší. Jednou kolem půlnoci se Vohnivec vopovážil courat kolem seníku. Bylo to nějak v létě, zrouna byly sucha, všechno jako troud vysušený a z voblohy ne a ne spadnout ňáká voda. To je na lesní požáry jako dělaný. Ale Vohnivcoj to bylo jedno. Klidně se vochomejtal po pasekách, všude suchá tráva, jen jen to čapnout. No a Zahájskej měl v seníku nad krmelcem plno čerstvýho sena. Že byl hic jak za plotnou, nemoh' hajnej v noci zabrat a tak chvíli seděl na zápraží s fajfkou mezi pyskama a koukal na to vymetený nebe posetý hvězdama. Pak se sebral a šel špacírem trochu po lese. Šmajdal notnou chvíli, když tu najednou za krmelcem, kde hejkal spával, uviděl ňákou navoranžovělou záři. Že to byl chlap bystrej, hned si spočítal, vod čeho že to tam svítí. „I hrom do starýho dubu uhoď! Taklec by to teda nešlo!" zaklel. Vzal vopatrně ze země větev do vidlice rostlou a skoro neslyšným krokem šoural se k seníku. Vykouknul kouskem voka zpoza rohu a viděl, jak si tam Vohnivec dovádí a mezi hromadama suchejch větví nějakej svůj vohnivej tanec rejdí. To hajnýho dopálilo, div že vod něj les taky nechyt'. Vzal ty vidle z klacku, milýho Vohnivce na ně nabral a poslal ho šupem pasekou dolů. No skutálel se až do oudolí a skončil v potoce, zrouna v těch místech, co Kudláček sukovicí Vejskala hnal. Jen to žbluňklo a z Vohnivce se s vostrým sykotem zapářilo. Hajnej si na pasece vodpliv. „To by tak hrálo, aby mi ten holomek snad les podpálil! Takovýho sucha všude a von se mi tady kolem boudy se senem producíruje, div že do starýho jehličí díry nevypálí!" pomyslil si. Vohnivec se zatím nemotorně hrabal na druhej kopec směrem k popravišti, hubu měl plnou nadávek, vobčas se votočil a zaťatou pěstí hrozil směrem k hajnýmu. Ale ten si z něj pranic nedělal. „Na takový jako ty já jsem přirychtovanej!" zabručel si pod fousy hajnej a šel klidným krokem tím pohádkovým nočním lesem zase domů. Provázelo ho jen ticho, občas říznutý svistem netopejřích křídel nebo houknutím sovy, co sedávala na buku u rozcestí, a bledý měsíční světlo mu svítilo mezi větvema na cestu. Vod tý doby se radši Vohnivec ke krmelci nepřiblížil a vostával na těch svejch placech strašením už známejch. Nekalostí se tam ale ještě nadělal dost a dost.
Bahnivec
Aby těch strašáků z toho našeho vokolí nebylo málo, vobjevil se tady jednou takovej divnej chlapík, špína nemytá, už při pohledu na něj člověku naskakovala husí kůže. Ruce měl pomalu delší než nohy, velkej frňák, uši jako plachty a urousaný vlasy, no prostě vošklivej jako noc. Celej rok byl vod něj klid, ale jakmile se k nám nastěhoval ten pravej vlezlej podzim, nastaly jeho dny. Když stromy shodily listí, který pokrylo zem v lesích, když jejich holý větve jak kostnatý hnáty trčely k šedivý vobloze a když se v dolících mezi vrškama válely mlhy tak hustý, že by se daly porcovat a na trakaři na trh vozit, bylo lepší se vyhejbat všem mokřadům a bažinám, co tady všude bejvaly. Tam si člověk nikdá nebyl jistej, že se domů vrátí suchej. Bahnivec teda nebyl kdovíjakej habán, spíš krapet přerostlej skřítek. Na urostlýho chalupníka si netroufal, ale když šly babky z jarmarku nebo děcka ze špacíru, to měl odvahy dost. Jenomže haranti nikdá nechodili sami. A když šlo s nima pár vejrostků, často se stalo, že místo toho, aby je vymáchal v bahně, dostal na pamětnou on a pak ho třeba i přes noc nechali u modřínu přivázanýho, aby se trochu srounal. Nakonec to dopracoval jen na bahnivýho strašáka, kterej si vyskakoval akurát na babky a dědky, když už se mu náhodou připletli do cesty. Jedna nekalost se mu ale tenkrát povedla, až to stará Pálenice z Černý vody vodmarodila. Ale to bylo taky tou její lakotou, mohla si za to sama.
To bylo takhle vo Dušičkách. Podzim se tenkrát vyved, jen co je prauda. Vod půlky října jen lilo a lilo, louky, pole i cesty rozmočený, každou chvíli tady fučel studenej vítr, no prostě Krakonoš se vyřádil. Tehdy prostě bylo bahno všude. To bylo něco pro Bahnivce. Pálenice se tenkrát přes Královec vracela z Libavy. Chodila tam po barácích a nabízela svoje zboží. Von to kousek cesty je, ale byla to fortelná zdravá ženská a takovej delší špacír ji starost nedělal. Nosila nějaký perníky a jiný cukrlata, lidi to docela kupovali, takže toho vždycky zpátky nesla jen pramálo. Když prošla kolem královeckýho hřbitova a mezi loukama přišla k mostku přes Černej potok, vobjevil se tam najednou Bahnivec. A hned ji zkoušel tahat do pole do toho největšího bláta. Pálenice se s ním prala, to se ví, komu by se v tý zimě chtělo válet v rozmáčený hlíně. To se lidem nechce ani v létě. Jak se tak přetahovali, nějak jí sjela nůše ze zad a svezla se na zem na kraj cesty. Po chvíli už na tu pranici Bahnivcoj docházely síly, tak Pálenici pustil, vzteky jí hodil do tváře kus mazlavý hlíny a když se při votírání nedívala, čapnul nůši a šup s ní do potoka. Vody v těch místech bylo při těch deštích dobře do pasu. Když se Pálenice votřela a rozhlídla, Bahnivec už byl v nedohlednu. Koukla po nůši a ejhle, vona si to štráduje potokem na Královec. Nakonec se naštěstí zachytla vo starou vrbu popruhem, takže daleko nedoplula. Jenomže zbytek cukrlat se z nůše vysypal. A to by nebyla lakomá Pálenice, kdyby i přesto, že na nůši dostala ze břehu, nevlezla do tý ledový vody a nezačala ty rozmočený perníky lovit. Že prej aspoň pro slípky. Jenomže si v tý špinavý vodě neviděla pod nohy a zakopla vo pořádnej balvan, co ležel na dně koryta. Co budu poudat, vymáchala se tam nakonec celá a cukrlata stejně nechala ve vodě. Byla ráda, že se vydrápala na břeh a radši se dala na cestu k chalupě. Jenomže vod brzkýho rána byla pryč, doma nikdo, dědka si zavolali na věčnost před nějakým tím rokem, takže chalupa byla studená, vyfoukaná. Než zatopila, než se světnice prohřála, bylo už pozdě a na Pálenici přišla pořádná kejchačka. Nakonec to vodmarodila dobře přes dvě neděle a ještě dlouho sama sobě nadávala, že vůbec do toho potoka pro těch pár rozmáchanejch šprdlíků lezla.
Jak se ale dobře říká, na každýho jednou dojde. Jako dostal na pamětnou Vohnivec vod hajnýho, dostal i Bahnivec. Ale vod lampertickýho vodníka. Ten měl na starosti několik tůní a rybníků, co byly rozházený po loukách a v lesích mezi Lampeticema a Žaclířem. Jeden takovej rybník je i na kopci nad údolím, co skrzevá něj protejká Lampertickej potok. Nikdo neví, co to tenkrát Bahnivce napadlo, že chtěl zrovna u toho rybníka strašit a lidi votravovat. Vona ta cesta, co tam vedla, byla taky samej vejmol a louže a vo bahno nouze taky nabyla. V ten podzimní den mlha spolkla krajinu, pocestnej na krok neviděl a Bahnivec byl ve svým živlu. Jenomže v tom psím počasí zrouna neměl nikdo chuť se courat po venku, tak Bahnivec neměl, jak se říká, do čeho píchnout. Zmerčil tam jen vodníka, jak u stavidla něco šteluje. Asi se mu voda ztrácela, tak se snažil dát to do richtiku. Ten zabahněnej panák zbystřil a hned si usmyslel, že aspoň jemu něco vyvede. Pomalu, aby nešustil ve spadaným listí, schoval se do roští kousek od vodníka a čekal, až ten z vody na břeh vyleze. Bylo tam krásný bahýnko a Bahnivec už už viděl, jak vodníkoj ten jeho zelenej kabátek pěkně „vylepší". No byl v tom roští nedočkavej, celej se klepal, aby už zelenáč z tý vody vyskočil. Jenomže to všichni známe: Kdo s čím zachází, tím taky schází. Když nastala ta správná chvíle, milej zlatej Bahnivec vylítnul z roští a šup k vodníkovi. Vzal to přes největší rozbahněnou kaluž, která tam byla, a sám se v ní natáhnul jak širokej, tak dlouhej. No milej zlatej vodník hned věděl, která uhodila. Na nic nečekal a když viděl, jak se snaží Bahnivec z toho marastu vyškrábat a nejde mu to, pořád klouže a padá zpátky, čapnul ho za ten ušmudlanej kabát a šup s ním do rybníka. Táhnul ho rákosím až pod velkou starou vrbu, kde bejvalo vždycky mělko, a tam ho vymáchal v tom rybničním bahně, kterým bylo dno pokrytý. Pak ho zase vláčel doprostřed rybníka, aby se ten zablácenej panák trochu vopláchnul, a nakonec ho posadil na stavidlo a pustil. „Na tohle nezapomeň!" pronesl zvostra vodník a šel si po svejch. Bahnivec seděl vykulenej na stavidle a pomalu se vzpamatovával. Takhle na pamětnou ještě nedostal. Sám si najednou užil toho, co sám druhým léta dopřával. „V tomhle kraji se mi nějak přestává dařit." pomyslil si, vstal a šouravým krokem pomalu zmizel v mlze. No a vod tý doby jako by se po něm slehla zem. Nikdo už ho nikdá neviděl, nikdo o něm žádnou novotu neslyšel. Asi vodtáhnul někam daleko, kde ho ještě nikdo neznal, a začal škodit tam. U nás zůstal už jen v takovejch povídačkách, jakou jsem vám teď převyprávěl já.
Houbovej skřítek
V každým rajónu tady u nás v horách bejval vždycky houbovej skřítek. Jeho starostí bylo, aby po lesích byl dostatek hub, ať už jedlejch, nebo jedovatejch. Jednoho takovýho znal i můj děd. Tihle skřítci se člověku moc nevokazovali, to štěstí strefit se s ním mělo jen pár lidí. A táta mý mámy patřil mezi ně. Potkal ho jednou v září. Babí léto tady bylo v plný parádě, počasí krásný, přes noc vždycky trochu sprchlo, přes den ještě dost mocně hřálo slunce. V takovým čase měl skřítek plný ruce práce. Běhal po lese a když našel pěkný místečko, hezky ho pohladil a vod tý doby tam začala růst houba, na kterou zrouna myslel a která se na to místo hodila. Musel v tom bejt řád, to jináč nešlo. Nedaj se sázet křemenáče pod smrky a hřiby do vosik. No a můj děd, když byl ještě mladej chasník, při týhle prácičce ho zahlíd. No, když už, tak už. Skřítek vycejtil dobrýho člověka, tak ani neměl snahu se schovávat. Dali se do řeči. Děda seděl pod borovicí, skřítek na modřínovým pařezu a živě klábosili. Kolem nich už pěkně rostli klouzci. A skřítek si v řeči musel i postěžovat, že ho lidi zloběj, že dobrý houby berou, to že jó, tak to má bejt, ale nejedlý kolikrát jen tak pro kratochvíli zničej, rozkopou, místo aby je nechali pro vokrasu lesa dál růst. A že už mu dochází trpělivost, že je s tím hromada práce a že z toho pak není ani kalej užitek, že ho to pak netěší.
Jak tak mleli, zaslechli pojednou ňákej křik. Vohlídli se a viděli na kraji lesa kupeckýho synka ještě s jedním klukem, lítali jak divý, rajtovali, řvali a... kopali do hub! Zrouna byli na jednom plácku u břízek, kde ani ne před tejdnem nechal skřítek růst krásný červený muchomůrky. Taková to byla nádhera! Jejich klobouky svítily pod žloutnoucím březovým listím jako vohnivý plamínky. A ti dva pacholci do toho teď kopali a ničili tu lesní nádheru, nakonec ani ta nejmenší muchomůrka pro veverky nezbyla.
„Tak to vidíte, sousede!" postesknul si skřítek. „Pak mám mít z tý práce ňákou radost. Ale takhle to nenechám!" Jak skřítek řek, tak i uďál. Zamumlal nějaký nesrozumitelný lesní kouzlo, najednou se zved vítr, vobloha se zatáhla a v tu chvíli všechny houby, co jich po lesích v jeho rajónu bylo, zmizely. Pak použil další svoje čáry a z těch dvou kluků, z těch rozpustilých výtržníků, co žádnej vohled na lesní bohatství nebrali, uďál vobří muchomůrky. A to byly taky vod tý chvíle jediný dvě houby, který bylo možno v těch lesích kolem Žaclíře najít. Lidi se divili, chodili z lesa s prázdnejma košema, jen furt vo těch dvou velkejch muchomůrkách mluvili. Rodiče těch dvou rozpustilců si kolikero dní hlavy lámali, kam se jejich synové poděli, leč nepřišli na nic. Ani vobecní dráb si nevěděl rady. Mámy už měly voči vybrečený, no smutnej pohled na ně byl. Když to děd viděl, už dál nečekal a šel do lesa za skřítkem. Našel ho zrouna u těch břízek. Že přej jestli už by to nestačilo, že se rodiče utrápěj a kdesi cosi. Skřítek chvíli hloubal a pak pravil: „Dobrá. Přiveď je vo půlnoci sem k těm břízkám, kde jsem z těch jejich holomků houby uďál. Dál se už uvidí." Děd měl radost a spěchal do města, aby jim vyřídil skřítkova slova.
Přišla půlnoc a k lesu se šinulo pět postav. Měsíc jim svítil svým bledým světlem na cestu. V oudolí seděla už skoro podzimní mlha, bylo chladno a vhlko. Všude se rozprostíral klid, jen větřík si pohrával s barevným listím stromů a pomalu jím cukroval zem. Došli k břízkám. Za těch pár dní už ztratily něco ze svejch kabátů a lístky posypaly klobouky dvou velkejch muchomůrek, skoro tak velkejch, jako chlapecká postava. Skřítek už na ně čekal. A hned spustil. „Vidíte tyhle dvě muchomůrky? Tak ta pravá, to je kupeckej synek, ta levá je ten druhej... a nebo vobráceně. Já vlastně ani nevim. Byl jsem tak plnej zlosti, že si to už nepamatuju. A proč jsou z nich muchomůrky? Rozhlídněte se po zemi kolem sebe." Všichni se podívali na zem. I v tom slabým světle měsíce viděli rozkopaný klobouky a ze země trčící nohy bez klobouků. „Jo, to je jejich přičinění." povídá skřítek. „Co zkazili, tím se sami stali, mezuláni jedni!" pronesl nazlobeně. „Pokud mi ale slíbíte, že už se to nebude vopakovat, vrátím vám je a všechno bude jako bejvalo." Rodičové se dušovali, slibovali, a tak skřítek prones ňáký to svoje kouzlo a z milejch muchomůrek se zase stali kluci. No to bylo radosti! Ale i vejčitek. Myslím, že po návratu domů měl tenkrát řemen posvícení, a bylo jedno, že byla hluboká noc. Když už má bejt vejprask, je lepší ho naložit hned za čerstva, aby si viník dobře pamatoval, za co to vlastně má. A tihle dva si ho zasloužili. Je prauda, že vod tý doby se už na houby byť jen koutkem vočka křivě nepodívali.
A nastaly zase houbařský žně. Tahle příhoda se hodně rychle roznesla, Žaclíř není tak velkej a babky, co klepy roznášej, jsou rychlejší než leckterej vobecní poselák. Ponaučili se i vostatní škodilové a houbovej skřítek měl zase ze svý práce radost.
Takto a podobně trávily se zimní večery nejen u Vávrů, ale také v dalších chalupách na horách i v podhůří. Do vyprávění klapaly tkalcovské stavy, dralo se peří a lidem, třebas chudým, bývávalo v příjemně vyhřáté světnici dobře. Nebylo uměním užívat si blahobytu, ale najít i v chudobě něco, co lidem zpříjemňovalo život a z čeho se dokázali těšit i přes to, že měli trochu hlouběji do kapsy a na stole k nedělnímu obědu místo pečínky jen mísu brambor trochou másla maštěných. Bohatství nepoznali a proto jim nescházelo.
Autor: Michal Bednář