Velká literární a výtvarná akce - Fantazie a humor = koření života (I. kolo 2009 – 2010). Tento příběh se mohl stát v době, kdy tráva byla zelenější, léto teplejší a v zimě bylo sněhu habaděj. Byl tehdy nádherný den a na loukách u lesa zrály jahody. Blízko zámku, který tenkrát obývala omladina bydlela holčička se svou rodinou. Byla úplně obyčejná, měla ráda své sourozence, tátu, mámu a milovala dědu s babičkou. Ve škole jí to též docela šlo, i když byla často nemocná a potom musela dohánět. Snad i díky stálým nemocem velice ráda četla, hlavně pohádky. Do kina chodila na Pyšnou princeznu a Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Těžko říci, která pohádka se jí líbila více. Vždy toužila být také takovou krásnou princeznou, což samozřejmě nebylo možné, tak si na ně alespoň hrála. Starší brácha se jí kvůli tomu smál, tomu mladšímu to bylo jedno, ještě z toho neměl rozum.Tak tomu bylo i tu neděli. Maminka s babičkou chystaly nedělní oběd a tak poprosily holčičku, ať nechá toho hraní a skočí na louku nad zahradou pro pár jahod. Rozmačkají je prý s cukrem a smetanou místo moučníku po obědě. No, moc se jí nechtělo, ale když tatínek řekl přísně ´´Koukej mazat“!, sundala si své jako princeznovské šaty a šla. Vyšla přes zahradu, kde dědeček pěstoval krásné růže, starou brankou na cestu vedoucí k zámku a dále nahoru na louku. V ruce měla bandasku, ve které si babička nosila do práce bílou kávu. Šla a šla, ať koukala, jak koukala, žádné jahody neviděla. Na dně bandasky se krčilo pár jahůdek. Tak došla až na kopec blízko zámku, kterému babička říkala Kippe. Jestli se tak opravdu jmenoval, nikdy nevěděla. Byl tam krásný výhled na náměstí a přilehlý kostel se hřbitovem. Ještě dnes si můžeme koupit pohled s touto krásnou scenérií, ač stromy vyrostly už do velké výše. Bylo teplo, včely bzučely a ptáci zpívali. Holčička si sedla na jednu ze dvou laviček , které tam stály a klátila nohama. Docela bolely po té cestě do kopce a měla i žízeň. Jak tak sedí a kouká najednou se trochu ochladilo a nad cípem louky pod ní se objevily malé obláčky mlhy. Obláčky se zvětšovaly a holčička až údivem otevřela pusu, neboť z obláčků začaly vystupovat divné osoby. Byly jako víly a holčička si najednou připadala jako v pohádce. Víly začaly tančit a zvaly holčičku na louku. Trochu se bála, ale když jí stále kynuly, tak se odhodlala a vstoupila mezi ně na louku. Jak ty víly tančily, tak pod jejich nohama se začaly objevovat červené jahody. Holčička koukala, jak u vytržení. Ta nejkrásnější z víl ji ukázala, že má začít rychle sbírat. Holčička stála, jak zkamenělá, takovou věc nikdy neviděla. Když jí víla netrpělivě znovu pokynula, dodala si odvahu a začala jahody trhat. Za chvilku měla bandičku plnou a začala ještě jahody navlékat na stébla trávy. Jak tak byla do toho navlékání zabraná, ani si nevšimla, že se opět oteplilo a víly zmizely. Najednou zaslechla z věže kostela odbíjet poledne. Páni to bude průšvih, už měla být dávno doma. Sebrala plnou bandasku i navléknutá stébla a upalovala domů, co jí nohy stačily. Doma už všichni na holčičku čekali a tatínek významně klepal na hodinky. Od výprasku za pozdní příchod jí zachránila pouze plná bandička jahod. Nemohla jim vyprávět co se jí stalo, nikdo by jí stejně nevěřil, ještě by se jí vysmály, že má bujnou fantazii. Po obědě se podávaly jahůdky se smetanou a že to byla náramná dobrota. Holčička u toho vzpomínala na svůj neobvyklý zážitek.
Těžko říci, co se tenkrát doopravdy stalo. Možná unavená na chvilku usnula, nebo měla vidiny z tepla, ale pravdou je, že od té doby už tam nikdy nenašla tolik jahod a to mi věřte, že tam byla ještě mnohokrát.
Příspěvky nejsou upravovány